Ústavní soud poškozeným amnestií nepomohl, zbývá stížnost ke štrasburskému soudu

14. 10. 2013 Pavel Černý Právo pro veřejnou správu

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti novoroční amnestii Václava Klause. Stížnost podal jeden z poškozených v trestním řízení, jež bylo v důsledku amnestie zastaveno.

Ústavní stížnost, kterou zpracovala Advokátní kancelář Šikola a partneři, vycházela ze základního předpokladu, že žádný výkon pravomoci v právním státě, tedy ani udělení amnestie, nemůže být založeno na naprosté libovůli a nesmí svévolně zvýhodňovat určitou skupinu na úkor práv druhých. Článek amnestie, podle nějž byla ukončena všechna trestní stíhání v případech trvajících déle než osm let, dle našeho názoru takovouto svévolí byl, neboť paušálně znemožnil dokončení trestních řízení v případech, kde existovalo důvodné podezření ze spáchání závažných hospodářských zločinů, a současně výrazně zkomplikoval postavení těch, kdo byli těmito zločiny poškozeni.

Většina soudců Ústavního soudu vyjádřila názor, že amnestie sama o sobě nemůže být považována za přímý zásah do práv poškozených, neboť k tomu dochází až samotným zastavením trestního řízení. To je ovšem značně formalistický argument, neboť soud, kromě výjimečných případů kdy se obvinění zjevně vyhýbali trestnímu řízení, nemá jinou možnost, než řízení, jichž se týká amnestie, zastavit. Navíc možnost domáhat se přezkumu ústavnosti amnestie nepřímo, cestou napadení usnesení o zastavení trestního stíhání, Ústavní soud hned vzápětí fakticky vyloučil svým druhým důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti. Stejně jako ve svém dřívějším rozhodnutí o odmítnutí návrhu senátorů na přezkoumání amnestie jako právního předpisu totiž uvedl, že amnestie jako "akt milosrdenství", založený na volné a ničím neomezené úvaze prezidenta, je zcela vyňata z jeho pravomoci soudů.

K rozhodnutí jsou připojena dvě odlišná stanoviska. Soudkyně Ivana Janů souhlasí s odmítnutím stížnosti, protože podle jejího názoru, který zastávala již v řízení o návrhu senátorů, je amnestie právním předpisem, a tak měla být také přezkoumána. Nesouhlasí ovšem s tím, že je amnestie zcela vyloučena ze soudního přezkumu, a upozorňuje na možný rozpor tohoto přístupu s požadavky evropské Úmluvy o lidských právech, podle níž by poškození mohli žádat o odškodnění způsobené újmy Českou republiku. Podle soudkyně Kateřiny Šimáčkové stížnosti mělo být vyhověno, neboť amnestie představuje přímý zásah do práv poškozených, mimo jiné do jejich legitimního očekávání, že v případě konstatování viny obžalovaných jim bude uložena povinnost k náhradě škody. V této souvislosti ve svém stanovisku zpochybňuje chápání amnestie jako aktu milosrdenství, který je vyňat z pravomoci  soudů, když doslova říká, že toto údajné milosrdenství je konfrontováno "s úplně nemilosrdnou praxí vůči poškozeným a obětem".

Většina Ústavního soudu dala přednost formálním důvodům, které jí umožnily setrvat na pozici, vyjádřené již v rozhodnutí o návrhu senátorů, tedy že s amnestií Ústavní soud „prostě nemůže nic udělat“. Tímto stanoviskem Ústavní soud v daném případě dle našeho názoru rezignoval na svou roli ochránce základních práv jednotlivců proti libovůli, resp. zvůli orgánu veřejné moci. Jak opakovaně konstatovala i menšinová odlišná stanoviska k rozhodnutím o návrhu senátorů i o ústavní stížnosti, myšlenka ničím neomezené, „monarchistické“ či „absolutistické“ pravomoci prezidenta při vyhlašování amnestie (stejně jako v jakémkoli jiném případě) je zcela nepřijatelná. Ačkoli Ústava ani zákon výslovně nestanoví meze, jimiž se při vyhlašování amnestie musí prezident řídit, jsou tyto limity přesto dány základními ústavními principy zákazu zneužití pravomoci v rozporu s jejím účelem a zákazu svévolného poškození základních lidských práv. Jestliže Ústavní soud v předchozím rozhodnutí dovodil, že amnestie není právním předpisem, měl se jí zabývat alespoň v konkrétní konfrontaci s tvrzeným zásahem do práv poškozeného. Odmítl–li i tuto variantu, nelze jeho postup hodnotit jinak, než jako vědomé odepření spravedlnosti ve vztahu k aktu státního orgánu, jehož faktický dopad na poškozené je zcela nesporný a zásadní. Tento jeho přístup je v podstatě výzvou k přenesení sporu o amnestii před Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Článek vyšel na blogu iHNed.

Pavel Černý

Advokát, partner

Potřebujete radu právníka?

  Jsme pravou rukou řady obcí, úřadů a příspěvkových organizací při zavádění principů dobré správy

Obraťte se na nás

Ozvěte se nám